Od Tatier k Dunaju 2020

345 km dlouhý běh napříč Slovenskem. 12 členů štafetového týmu. 23 hodin plné adrenalinu a očekávání. Situace vypjaté i plné euforie. 2600 km najeto dvěma vozy. 40 hodin bez spánku. 1800 běžců ve 150 týmech na trati. Obhajoba loňského vítězství. Toliko fakta. Co vše se udá během takové akce se moc nedá popsat, neuvěřitelných zážitků je nespočet!

Samotná příprava na tak dlouhý závod zabere kapitánovi týmu, jímž jsem již pátým rokem, několik desítek hodin proto, aby v průběhu závodu tým parádně fungoval, nebloudil, měl k dispozici všechna potřebná data i podporu a zázemí. Bez ní to však nejde. Pokud přípravu zanedbáte, nemůžete nikdy uspět, do budoucna žádný tým nepostavíte...

Letos jsme na největší štafetový běh Slovenska "od Tatier k Dunaju" vyjížděli s velkým otazníkem na čele, jak to vůbec dopadne, kolikátí asi doběhneme. Zmlsaní z loňského vítězství očekávajíc opět pódiové umístění. Startovní listina je ale plná celkem zvučných jmen a konkurenčních "neporazitelných" týmů. Minimálně čtyři z nich jsou opravdu rychlé. Říkali jsme si tedy,ostatně jako vždy,že se jedeme hlavně sportem pobavit a když se nepovede medailové umístění, přežijeme to. Neznamená to však, že se o něj nebudeme snažit! Všichni se do toho pořádně opřeme a prodáme na trati vše co jsme natrénovali! Naše "sporťácké duše" to ani jinak po výstřelu ze startovní pistole neumí!

Start eventu byl v obci Jasná v úpatí Nízkých Tater, je tedy po cestě ze severu Čech dost času na to aby byl tým "naladěn" na závodění a aby věděl o všech nástrahách na trati. Zkušenosti z loňského ročníku hodně pomohly k rozdělení úseků, to je úplně nové nejenom vzhledem ke dvěma novým členům týmu ale i k aktuální kondici těch stávajících. Ukázalo se to jako klíčové.

Sobota 15.8. 12:30 hod. - to je čas startu našeho týmu "Why Not?", vše jde jak po drátkách a auto s prvním družstvem je včas na místě, u startovacího oblouku, přebírá gps lokátor jakožto štafetový kolík, ten si budeme vždy předávat. Zatímco Míra Horák už dává na startu rozhovor a stejně jak loni popisuje, kolikrát musel jít před startem na toaletu, abychom byli úspěšní, druhé družstvo odpočítává minuty do startu u vodní nádrže Liptovská Mara. Má chvíli času před odjezdem na své úseky a uklidňuje tedy předzávodní adrenalin senzační koupelí. Zmíněný čas je však neúprosný, závod je odstartován a náš tým je přesně 6,5 hodiny po startu první vlny na trati.

Jakožto posádce druhého vozu nám to nedá, musíme vidět první předávku! Prostě chceme nasát to, jak se do toho kamarádi z týmu opírají, s jakou vervou závodí ať nás to namotivuje. První úsek běží právě Míra Horák a po chvilce napjatého vyhlížení už se v dálce pod sjezdovkou u Pavčiny Lehoty objevuje. Už z té dálky je vidět úsilí, které dává do každého kroku stoupání ke sjezdovce! Běží naprosto parádně! Znám ho a proto hned přemýšlím, zda takové tempo udrží i na svých dalších úsecích. Je to velký bojovník, věřím mu! Míra předává štafetový kolík Péťovi Duškovi, nejmladšímu členovi týmu, který však rozhodně není nezkušený, už loni ukázal, že umí vzít pořádně za pilu! Letos dostal jiné úseky, v souhrnu o 7 km delší, určitě tam prodá svou výbornou kondici, tvrdý trénink. Proběhl kolem nás jako vítr a je tedy čas na přesun, tak abychom se dali před výběhem na naše etapy dohromady. Hned první dva jsou totiž pořádně ostré, nejtěžší z celého závodu co se profilu a povrchu tratě týče.

Na kolibě v Liptovské osadě si dáváme lehký oběd, přitom sledujeme co se děje na trati, výkony rychlých týmů jsou hodně vyrovnané, žádný výrazný náskok nikdo nezískává, bude to velký boj o přední příčky! Na úsecích máme v souhrnu o pár minut lepší časy než loni, Míša i Vojta z prvního vozu běží parádně, Honza jakbysmet, na soupeře to však nestačí! Napjatě čekáme na výsledky nejrychlejšího Slovensko-Polského týmu "GORALI MOK MSZANA DOLNA", to jsou jasní favorité závodu.Hned z prvních časů je vidět, že zcela oprávněně! Válcují startovní pole naprosto nekompromisně! Říkám si, že takové nemáme šanci dohnat. Ale rozhodně nebudeme házet flintu do žita, je to vážně dlouhý závod, může se stát spousta věcí, logistické problémy, zabloudění, defekt...Nikomu to nepřejeme ale těch okolností, které ovlivňují celkový výsledek týmu je opravdu mnoho a nám hraje do karet zkušenost. Já osobně už stavím tým na podobné akce pátým rokem.

Konečně už je to tady, z prvního družstva je na trati poslední běžec Honza Vaníček, tedy už to vypukne, budeme vtaženi do akce nejenom sledováním výsledků! Předáváme našeho prvního běžce, Péťu Cmunta, prvnímu vozu abychom stihli přejezd na další předání, Péťa je totiž neuvěřitelně rychlý a my bychom to ani nemuseli stihnout! A to je jedna z nejhorších věcí, která by nás mohla potkat. Péťa vybíhá, jeho úsek znám, loni byl můj, vím, že mu profilově sedne a odhaduji kdy doběhne. Trefuji se na minutu, už vidím, jak se řítí z lesa a předává mi štafetu, další úsek je totiž můj.

Vybíhám. Hned na začátku táhlé stoupání po hlavní silnici mi tedy vůbec nechutná a to ještě netuším, co přijde posléze. Za vesničkou Motyčky se trasa opět zvedá do kopce, ze začátku mírného, po štěrku ale na druhém kilometru přichází peklo! 1,5 kilometru kde nastoupám 250 výškových metrů, které vážně berou dech a navíc jsou vedeny v těžkém terénu plném bahna! Kopce mám rád ale toto je opravdový masakr, moje tempo 8:35 min/km za plného úsilí to plně dokazuje! Už se nedivím tomu, že mi Jarda Hriadel, jenž měl tento úsek loni spílal, co, že jsem mu to naložil! Modlím se, aby to utrpení co nejdříve skončilo, ale to ještě nevím co přijde potom :D. Po překonání sedla hory Krčahy (1129 m) začínám klesat k obci Baláže. Nekonečný seběh po rozemletých cestách, udržet na nich slušné tempo je na hranici pádu. A já padám nerad, neb to vždy znamená přistání jak Boeing bez vytaženého podvozku. Po šesti kilometrech seběhu konečně vidím ves, kde předávám Jardovi Hofmanovi, absolutně netušíc, kde vezmu síly na další úseky.

Při těchto akcích nezbývá moc času na protažení, vyklusání, vydýchání se. Aby se stihlo dojet na další předávku, musí se hned po doběhnutí naskákat do auta a vyrazit. A není nic horšího než když totálně upocený běžec, z kterého teče pot po litrech, sedí skrčený dalších dvacet minut v autě, než má chvíli času na to, dát se dohromady. O to větší péči si pak musí dopřát, jinak by taky pro něj mohl závod skončit.

Závod je již v plných obrátkách, všech 152 týmů na trati, postupně je předbíháme, líbilo by se nám, stejně jak loni, předběhnout všechny do jednoho, i ty kteří běží už od šesté hodiny ranní. Jestli se to povede je těžké předvídat. Každopádně to odsýpá neskutečným tempem! Na každém běžci z našeho týmu je vidět, že do toho dává vše, zkušeně sice aby zbylo sil na další úseky ale přesto daleko víc, než když běží sám na sebe. Je to něco úžasného vidět jak, když jde o tým, se dokáže člověk neuvěřitelně zmáčknout, aby mu to nepokazil. Průběžné výsledky jsou jako na houpačce, čtyři týmy mají trochu náskok před ostatními a naštěstí jsme mezi nimi! Bude to velký boj!

Přichází šero, tma, noc. Nasazujeme reflexní prvky, čelovky a vybíháme na další úseky. Adrenalin na předávkách stoupá, do poslední chvíle totiž není jasné, kdo se k předávce blíží, který tým bude vybíhat. Osvědčuje se naše taktika dvou zpravodajů na trase, ti hlásí blížícího se kolegu již připravenému běžci. To funguje parádně, ale pouze v případě, že přijedete na předání včas. Pokud je místo pro předání štafety autem daleko, může se stát i taková nemilá věc jako nám. Dorážíme na místo předání těsně před doběhnutím, Tomáš, jako následující běžec, se okamžitě vyráží rozklusat, bohužel nikdo nepostřehne kterým směrem. Přichází nejhorší noční můra pro kapitána, pro celý tým. Dobíhá Milda a nemá komu předat, Tomáš je totiž stále nezvěstný. Osádka vozu však reaguje naprosto skvěle. Bez jakékoli domluvy se okamžitě všichni rozbíháme pátrat, každý jiným směrem a za pár desítek sekund (které mi však připadají jako století) nalezeného Tomáše posíláme na předávku. Ta proběhne bleskurychle a Tom, sám na sebe neuvěřitelně naštvaný, vyráží šíleným tempem vpřed, aby dohnal ztrátu. Nakonec celá tato záležitost týmu pomáhá, neb běží opravdu parádně a dobíhá si pro osobní rekord na 10 km! Ztráta na předávce byla nakonec zhruba 40 sekund, snad to zásadně neovlivní výsledek.

Přichází však další šok, první auto hlásí, že Honza nebude schopný nastoupit do dalšího úseku, je mu zle, dlouho se nevrací z toalety v obchoďáku, nikdo a ani on neví pořádně co je příčinou. Připravujeme krizový scénář, tedy kdo ho nahradí a jak bude dál probíhat střídání. Toto se nám ještě nikdy nestalo, vždy jsme doběhli všichni, bude to nová zkušenost. Zatím tomu, ale dáme čas, Honza má nastoupit "až" za dvě hodiny, třeba se mu uleví...Na dálku ordinuji Coca Colu, po doušcích, ta mě zpravidla postaví na nohy.

Běžíme dál, největší soupeř těžce vybudovaný náskok vždy stáhne na rozdíl pár sekund, několikrát se dostává i do vedení.Nikdo to však nevzdává, jede se úplně na krev, naplno, dáváme do toho vážně vše. Každý z nás když dobíhá, vypadá tak vyčerpaně, jakoby už nikam běžet neměl, jakoby to měla být jeho poslední etapa! Takhle ostře nastavené tempo nemůžeme přeci vydržet! Aktuální propočty ukazují, že jsme po dvou třetinách závodu na průměrném tempu lehce nad 4 min/km. Bude to stačit na pódiové umístění? Chlácholím osádku svého vozu, že už toto je úspěch, že to znamená zlepšení proti loňsku a to celkem solidní, výsledný čas si však nedokážu představit.

Honzovi se ulevuje, hurá! Nastupuje na další úsek, běží skvěle a všichni ostatní taky. Nástrahy tratě nikoho nepřibrzdí, Péťa přibíhá s krvavou botou (naštěstí jen odřený od nehtů), Vojta od hlavy až k patě zabahněn, když musel běžet v kolejích od traktoru. Okamžitě tak získává od šprýmaře Ondry přezdívku Zetor a přemýšlí jak zabít kapitána za přidělení takových úseků. Nikdo nebloudí, nepadá, všechny drobné potíže jsou operativně vyřešeny, tým funguje skvěle! První osádka má štěstí, letos se s námi totiž vypravili do Tater teta a strejda Honzy, starají se o dopravu, to neuvěřitelně pomůže. V druhém voze se musíme u volantu a navigace střídat, neodpočineme si tak ani na chvíli, stále ve střehu. Stejně se nikomu ale odpočívat nechce, všichni jsou plní adrenalinu!

Při nočních úsecích se přihodí mnohé, často je to zvláštní pocit když běžíte sám noční krajinou na plný výkon a nikde nikoho nevidíte. Obavy, že nejste na trati, že jste zabloudil, snižují koncentraci na výkon a to není vůbec žádoucí. Proto je nutné tým na závod pořádně připravit, trasy s ním důkladně probrat, všichni si musí být jistí kudy běží. Pak vás nemůže vyvést z míry ani kolega, který za řevu a neuvěřitelným sprintem finišuje, jak to provedl Míra na svém posledním úseku. Řev, hodný naštvaného gorilího samce, Péťa, který štafetu přebírá, komentuje slovy "Míro, já se Tě bojím!!", čímž rozesměje všechny na předávce včetně rozhodčích.

Leckdy šero, tma výkon i pozitivně ovlivní. Tak to bylo v případě Ondry, který vyběhl na svůj poslední úsek. Běží pocitově svižně, ale stejně si radši ověří tempo na hodinkách. Ke svému údivu však vidí tempo 4:20 min/km...Rozčarován, udiven a hlavně naštvaný, že tímhle tempem kazí snažení celého týmu pořádně zabere a přiletí do cíle o 1:30 rychleji než loni, i když předchozí úseky byl pomalejší. A všechno jen proto, že se v šeru na hodinkách přehlédl, tempo totiž měl 3:40! Úžasné jak se dokázal pro úspěch týmu zmáčknout! A dokázal to poněkolikáté. A nejen on, všichni to umí podobně, proto také jedou s námi.

Svítání nás zastihuje už u Dunaje, teplota stoupá, ostatně celou noc bylo až na pár přeháněk pěkně, teplota kolem 18°C. Naštěstí je zataženo, na přímém slunci, které jsme zažili loni, se běhá špatně, tempo se pak brutálně propadá. Péťa Cmunt přebírá pomyslný kolík od Honzy Vaníčka, ten doběhl s úplně vyčerpaným výrazem a padá vysílením v prostoru předávky do trávy, vypadá to, že se tam nechá tou trávou zarůst. Nechce se mu vůbec vstávat, nicméně to po pár minutách zvládne a potácí se k autu, dal do toho úplně vše, stejně tak všichni před ním. Zbývá posledních šest úseků, nic není rozhodnuto, soupeř opět o pár minut vede. Jeden z cílů je však splněn a to, že Petr na 31. úseku předbíhá poslední běžce na trati, nikdo tedy už před námi není!

Odběhne si svůj úsek s tempem hodně pod 4 min/km, senzace, každá sekunda se počítá. Na řadě jsem opět já. Nervózní a napjatý, i já mám letos úseky nové, netuším, co mě čeká. Jsem odhodlán urvat každou sekundu. Rozbíhám se a dostávám do tempa ten můj pekelný stroj. Vždy mu to chvíli trvá, než se dostane do požadovaného tempa, ale pak to zpravidla vydrží. Úsek mám krátký, jen něco přes 7 km musím se do toho vážně opřít! První kilometr mi pípl 3:39 min., super! Druhý na sekundu stejný, sil bylo kupodivu dost byl jsem odhodlán to udržet. Jenže pak to přišlo. Věděl jsem o tom, že se cesta stočí z asfaltu na cyklostezku, počítal jsem s trochu jiným podkladem ale to co tam leželo na zemi, to byl pekelný zážitek. Vrstva 15 - 30 cm vlhkých oblázků, vypadalo to čerstvě navezených, neuvěřitelná klouzačka která nebrala konce. Ohromně vysilující dva kilometry, tempo spadlo na 3:50 a já se jen trochu utěšoval myšlenkou, že podmínky máme všichni stejné, nikomu to tady nemůže dobře běžet!. To se pak i ukázalo, na nejsilnější konkurenci jsem, na tomto úseku, ztratil jen 23 sekund. Mám před sebou své poslední tři kilometry závodu, chci ještě přidat, snažím se, soustředím, ale už to moc nejde, únava je veliká, nohy úplně gumové, neudělám delší krok a tak jsem hodně rád, že vůbec udržím tempo. Modlím se, abych už viděl předávku, nakonec se dočkám, udělám pár rychlejších kroků a padám po předání Jardovi do trávy. Jsem v tu chvíli zcela bez šťávy, došla mi však úplně akorát, s výkonem jsem tak nějak spokojený.

Musíme se posbírat Jára má úsek krátký, přejezd je však složitější. Na předávku dojíždíme pět minut před jeho doběhem, alespoň podle propočtů. Již s námi jezdí i první vůz, ti mají už odběháno, volno a jen nám fandí. Něco je špatně, Jára se v předpokládaném času neobjevuje a ani v další minuty....Snad nezabloudil, nestalo se něco? Na nic nečekám a tak jak jsem, totálně propocený, klušu naproti. Potkávám ho kilometr před cílem, běžím povzbudit. Nevypadá vůbec dobře, sotva vleče nohy určitě to uvítá! Začnu povzbuzovat, pokřikovat, ale nějak nevidím efekt. Přidám na intenzitě, křičím a stane se to co bych nečekal, Jarda úplně zastavuje... "já už nemůžu, nech mě!!" Děsně se vylekám, odstupuji a Jára se znovu rozbíhá. Běžím kousek za ním a už ani nepípnu, za moment pak vidíme předávku a ta Jardu skoro magicky přitahuje, přidává, následně naprosto vyčerpaný dobíhá. Takhle jsem ho ještě neviděl! Všichni jedeme na krev!

Pohled na průběžné výsledky nám však dokazuje, že zbytečné to není, odstupy od soupeřů jsou minimální, držíme si druhé místo, pokud polevíme propadneme se v pořadí! Musíme ještě zabrat! Michal, který analyzuje časy z minulosti nadhodí, že takhle vyrovnaný závod tu ještě nepamatují. V této části trasy už bývají dávno karty rozdány, dnes však nikoli, bojuje se dál o každý metr, každou sekundu! Filip i Milda běží vzhledem k už celkem vysoké teplotě kolem Dunaje svižně. Nad očekávání svižně! Jejich parádním výkonem se posouváme na první příčku!!! Je to jen o pár sekund, ale malá naděje na vítězství tu je!!! Jak to udrží Tom? Zvládne udržet tempo jak předchozí dva své úseky? Únava je už obrovská, hlava nepracuje, Tom se na poslední chvíli vrací pro startovní číslo do auta. Kdyby vyběhl bez něj je po závodě...

Milda dobíhá, mohutně ho povzbuzujeme, bylo to velmi náročných, nekonečných 11 km po náspu u Dunaje. Zatímco Mildu chladíme vodou, aby se vzpamatoval, Tom už ukrajuje poslední kilometry závodu. Pokud udrží tempo kolem 4 min/km máme reálnou šanci na výhru! Obě osádky se přesouvají do cíle, sotva dojedou už netrpělivě vyhlíží Toma. Ten se zjevuje po 34 minutách běhu - neskutečný, běžel parádně!!! A doběhl pro cílový čas našeho týmu 23:00:21, to je velká paráda a zlepšení o 41 minut proti loňsku! Vauuu! Čekali jsme zlepšení, ale toto je velmi příjemné překvapení!! Bude to však stačit na soupeře? Poslední známý mezičas ukazuje náskok našeho týmu o 2:30 min na tým GORALI MOK a to je vážně úplné nic, tento tým je velmi silný, lehce seběhne ztrátu a připraví nás o vítězství! Žádný jiný tým už by nás významně ohrozit neměl, ale nikdy se neví...

Nastává fáze čekání v cíli, čekání dlouhé 1,5 hodiny. Po takové době soupeř v Demänovské dolině odstartoval. Pokud během této doby doběhne, přijdeme o vítězství. Počítáme každou minutu, nervozita stoupá neuvěřitelně. Všech dvanáct hlav se stále otáčí k cílové rovince, zvýšenou tepovou frekvenci máme vždy, když se objeví nějaký běžec. Naštěstí je to pokaždé jiný tým, z některých ranních startů. Objevuje se tým Outlet Stone Running Team, dobíhá v čase 23:16 hod tedy 16 minut po našem, oddychujeme si, teď už hrajeme o první nebo druhé místo!! Nejdelší minuty nás teprve čekají, blíží se 13 hodina, ta rozhodne! Nevydržím to, zvedá se se mnou Vojta a Péťa, jdeme vyhlížet elitní tým naproti po trase běhu. Měříme každý metr, propočítáváme, zda to stihnou, když se v daném místě objeví. To přeci není možné, jak ten čas utíká pomalu!!! Srdce se mi zastaví pokaždé, když se někdo ze zatáčky vynoří, ale třináctá se blíží!!! Už užuž a je to tu.13:00. Gorali v nedohlednu. To není možné! Vítězíme! Vyhráváme! Obhajujeme! Neuvěřitelná euforie v celém týmu a řev, za kterým se celé nábřeží otáčí! Tohle je pořádná paráda!

Ač jsem doufal, že to dobře dopadne, při pohledu do startovní listiny byla skepse na místě. Nemá cenu se hned vzdávat, vždyť sebou vždy vezu partu neuvěřitelných bojovníků, týmových hráčů, kluků, kteří se neskutečně dokážou pro úspěch týmu semknout a rvát se o každou sekundu do posledních sil! A já si to s nimi neskutečně užívám, tohle mně hrozně baví, motivuje, posouvá. Zážitků mám vždy za těch pár hodin tuny, popsat se všechny nedají. Bohatě bych si s nimi vystačil i bez umístění. I tak by to byla krásná vzpomínka, vylézt s týmem na příčku nejvyšší, však všechny ty vzpomínky neuvěřitelně umocní. Na to nikdy nezapomenete!!!

Díky! Ondro, Tome, Péťo i Péťo, Filipe, Mildo, Járo, Míšo, Míro, Honzo, Vojto, Pavle i Soňo!

Díky všem fanouškům za podporu po celou dobu eventu, bez ní to neběží tak dobře!

Díky panu starostovi Varnsdorfu R. Sollochovi za slova podpory týmu před odjezdem, to nás hodně povzbudilo!

Díky skvělým řidičům Pavlovi a Soně Čechovým, byla to pořádná podpora celému mužstvu!

Díky Tomášovi Novotnému za analýzy v průběhu celého závodu a informační servis fanouškům!

Bylo to neuvěřitelně mocné a ze zážitků budu žít ještě dlouho!

Výsledek: 345 km / 4000 m+, 23:00:21 hod. 1. místo celkově, všechny týmy na trati předběhnuty.

Tým:

Miroslav Horák, Petr Dušek, Michal Šandera, Ondřej Motl, Vojtěch Zahradník, Jan Vaníček, Petr Cmunt, Karel Valenta, Jaroslav Hofman, Filip Švácha, Miloslav Petrášek, Tomáš Polák.